Knihovnicko-informační zpravodaj U Nás
Vyšlo: 6/6/2019
Číslo: Ročník 29 (2019), Číslo 2
Sekce: Z dějin knihovnictví v našem kraji
Název článku: K jubileu prvního knihovnického zákona
Autor: Alena Součková
Zdroj: https://svkhk.cz/Pro-knihovny/Zpravodaj-U-nas/Clanek.aspx?id=20190226


K jubileu prvního knihovnického zákona

Alena Součková

Vznik samostatné Československé republiky 28. října 1918 je bezesporu významnou dějinnou událostí. Světová válka, která skončila až 11. listopadu, zanechala zkázu, hospodářský propad, nedostatek potravin… Rozpadá se rakousko-uherská monarchie a v nových nástupnických státech se státním zřízením stává republika. Prezident T. G. Masaryk přijíždí z amerického exilu a Národní shromáždění, které bylo ustaveno 13. listopadu 1918, jmenuje novou vládu. Bylo nutno provést zákonná opatření, která by uklidnila a stabilizovala poměry, vznikají nové organizace, úřady a instituce, které dříve sídlily ve Vídni. Zákony a vládní nařízení první republiky řešily především státoprávní a finanční otázky, volební právo, soudy, notářství, daně, ale prolínají se i do oblasti běžného života – trh s rybami, obchod ranými brambory, cena spotřebního cukru, fakultativní pohřbívání ohněm[1] apod. Zákonů bylo hodně, byly stručné a podpisem prezidenta nabývaly účinnosti.
Dne 7. února 1919 byl pod číslem 67 schválen zákon o organizaci lidových kurzů občanské výchovy. Ten stanovuje, aby v každém městě byly zřízeny sbory, které pořádají bezplatné vzdělávací kurzy pro obyvatelstvo na náklady jednotlivých míst, a že obce mají povinnost postarat se o vhodné prostory. Vzdělávání veškerého obyvatelstva, jeho organizovanost a jednotnost je jedním z podkladů pro přípravu zákona o knihovnách obecních.
 
Co předcházelo
Veřejné knihovny v českých zemích jsou spojeny s národním obrozením; existovaly knihovny v obcích, ve školách i spolcích. Z dochovaných statistik z počátku 20. století se uvádí 4 451 všeobecně přístupných knihoven a 2 130 spolkových knihoven přístupných jen jejich členům. Obcí bylo 3 243, ale situace se v různých částech země značně lišila, zvláště v územích s převahou německého obyvatelstva. Velmi složitá byla situace na Slovensku, kde převažoval maďarský jazyk, vzdělanost a kultura.
Snahy o prosazení knihovnického zákona na počátku 20. století podrobně popisuje doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc., v článku i publikaci uvedených v soupisu literatury na konci tohoto příspěvku.
Podklady poslance Karla Pippicha z roku 1901 a návrhy Ladislava Jana Živného z roku 1907 byly podrobné a dobře připravené, ale u poslanců neměly ohlas a obstrukcí německých poslanců se knihovnický zákon k projednání nedostal. Ještě následovala snaha v roce 1911, ale válečné události veškeré práce přerušily.
 
Ve stručnosti k paragrafům
Osobnostmi, které mají na knihovnickém zákonu největší zásluhu, jsou Ladislav Jan Živný a Jan Auerhan. Podklady se projednávaly na schůzi knihovního odboru Svazu osvětového v listopadu 1918 a schůze byla provázena živou diskusí, stejně jako jednání na poradním knihovním výboru tehdejšího Ministerstva školství a národní osvěty. Národnímu shromáždění návrh předložil ministr Gustav Habrman 16. května 1919; v důvodové zprávě například zmiňuje: „Nová doba, nové úkoly státní žádají, aby knihovny vyskytovaly se ve všech obcích, čehož lze docíliti jedině zákonem…“
Zákon o veřejných knihovnách obecních[2] č. 430 Sb. ze dne 22. července 1919 je podepsán prezidentem T. G. Masarykem, ministerským předsedou V. Tusarem a ministry A. Švehlou a G. Habrmanem. Zákon má 12 paragrafů – je jako ostatní zákony té doby stručný a má formu nařizovací (povinnost zřídit knihovnu, zajistit správné fungování a organizaci, práva a povinnosti knihovní rady, přesné určení nákladů na knihovnu ze strany obce, činnost knihovníka a jeho plat atd.).
„Na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány buďte veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu.“, říká úvodní paragraf.
Zákon stanovuje dobu, do kdy má být knihovna zřízena – u obcí, kde je škola, do jednoho roku, u menších obcí do 400 obyvatel je lhůta dvouletá.
Zákon řeší i náklady a udržování veřejné knihovny. Určuje, že každá obec bude tyto náklady hradit jako řádná obecní vydání. Náklady jsou určovány podle počtu obyvatelstva – od 30 haléřů do 1 koruny na každého obyvatele.
Zákon řeší otázku, kdo má knihovnu řídit – 4–8členná knihovní rada, kterou ustavuje obecní zastupitelstvo. Funkce člena rady je čestná a neplacená a trvá dva roky. Rada jmenuje knihovníka, rozhoduje o nákupu nových knih i o jejich vyřazování a ročně podává písemnou zprávu o činnosti.
Pamatováno je i na národnostní menšiny – buď samostatnou, nebo přenosnou knihovnou.
Podle § 3 „Úplně vybudovaná knihovna se skládá z půjčovny knih, čítárny časopisů a knihovny příruční“.
V obcích s více než 10 000 obyvateli je agendou knihovny pověřen knihovník, který má mít vyměřený plat, aby se mohl zcela věnovat tomuto povolání. V menších obcích je plat knihovníka stanoven dohodou.
 
Podrobnější vysvětlení ke knihovnickému zákonu
V návaznosti na knihovnický zákon bylo připraveno podrobné nařízení vlády Republiky československé číslo 607 ze dne 6. listopadu 1919, které v patnácti kapitolách a celkem v 61 článcích podává upřesňující výklady.
Například o přístupnosti knihovny: 30 týdnů ročně, a to v místech do 2 000 obyvatel jednou týdně, pro 2 000–3 000 obyvatel alespoň dvakrát týdně, pro 3 000–10 000 obyvatel alespoň čtyřikrát týdně a pro více než 10 000 obyvatel denně. „Hodiny výpůjční je stanoviti tak, aby vyhovovaly většině obyvatelstva a podporovaly oběh knih.“
„Veřejné knihovny půjčují četbu zpravidla bezplatně.“
Nařízení vlády řešilo i největší problémy fungování knihoven, a to vhodné prostory pro knihovny: „Obec poskytuje všem účelům veřejné knihovny vhodné místnosti, důstojně a účelně vybavené… Žádná část knihovny nesmí být dána do místnosti, v níž se čepují alkoholické nápoje, ani do soukromého bytu.“ A také roční přírůstek knih – protože „knihy byly nesnesitelně drahé,“ jak prohlásil poslanec, známý spisovatel Stanislav Kostka Neumann.
I knihovna v malé obci má mít při svém vzniku alespoň 50 vázaných svazků četby a každý rok pořizuje dalších 10 svazků.
Příruční knihovna má být přiměřená, každému přístupná. Má obsahovat Sbírku zákonů a nařízení Československé republiky, přiměřený naučný slovník vyhovující moderním potřebám a další praktické příručky, slovníky, zákoníky, učebnice, atlasy, díla týkající se poměrů místních a krajových, často požadované tiskopisy atd.
Na návrh knihovníka je vypracován a knihovní radou schválen knihovní řád, který například řeší vymáhání knih od čtenáře, poplatky z prodlení, případně náhradu ztracené knihy.
„Knihovníkem jest ustanoviti inteligentní osobu znalou literatury a správy knihovnické. Knihovník ani jeho pomocníci nemají býti stiženi chorobou sdělnou nebo vzbuzující ošklivost.“  Pro knihovny určené více než 10 000 obyvatelům je knihovníkem ten, kdo absolvoval alespoň střední školu a vykonal po jednoročním odborném studiu státní knihovnickou zkoušku. V menších knihovnách se vyžadovala měšťanská škola, odborný kurz a také státní knihovnická zkouška. Pro knihovnické vzdělání bude připraveno zvláštní nařízení.
„Knihovníkovi budiž za jeho práci stanovena odměna. Tato odměna nemůže mu býti odepřena, přesahuje-li pravidelná činnost v jeho knihovně tři hodiny týdně po 30 týdnů ročně.“ V knihovně určené pro  více než 5 000 obyvatel nesmí být odměna nižší než 500 korun ročně. V knihovnách určených pro více než 10 000 obyvatel je knihovník odborným obecním úředníkem s platem náležejícím odborným úředníkům a právem na řádný postup.
V každém kraji (župě) se na podnět ministerstva školství a národní osvěty zřídí ústřední knihovna, která například na vyžádání půjčuje veřejným knihovnám naučné knihy, nákladné příručky a knihy k rozhojnění fondů na dobu nejméně dvou měsíců.
 
Knihovnický zákon v praxi
Ministerstvo školství a národní osvěty ustanovilo poradní výbor pro lidové knihovnictví. Fungovali knihovničtí instruktoři.
Významnou pomocí byla Příručka pro veřejné knihovny od Jindřicha Hrozného a Roberta Balaše, která obsahovala zásady knihovnické práce – administrativu, vzorový knihovní řád, pokyny pro výpůjční proces, pravidla pro třídění knih. Příručka vyšla ve dvou verzích – pro malé a větší knihovny – a vyšla také slovensky, polsky, rusky a maďarsky.
Ministerstvo školství a národní osvěty od roku 1920 zpracovávalo statistické přehledy a výsledky činnosti veřejných knihoven publikovalo.
Při vzniku republiky se samozřejmě jednalo i o zřízení Národní knihovny se specifickými činnostmi a národním konzervačním fondem. Dosud fungující knihovna Národního muzea a Veřejná a universitní knihovna v Praze nesplňovaly všechny předpoklady a k ustavení Národní knihovny došlo až po dvaceti letech.
Bylo dbáno o skladbu fondu ve veřejných knihovnách. A tak v roce 1919 byl v nákladu 20 000 výtisků vydán Seznam knih do obecních knihoven – asi 1 000 titulů beletrie a naučné četby. Podle nabídkového seznamu si knihovny mohly tituly objednávat.
V pětiletých cyklech bylo sledováno, jak je knihovnický zákon dodržován. V roce 1924 bylo 10 426 činných knihoven – i v malých obcích – a zájem o knihovny byl velký.  Problémem však byl knihovní fond – většinou zastaralý, převzatý ze spolkových knihoven, a roční příspěvek od obce na nákup nových knih nedostačoval.
V roce 1925 ustavený Masarykův lidovýchovný ústav se stal pokračovatelem aktivit Svazu osvětového: vydal anotovaný seznam vybraných knih do všech knihoven. Vyšla příručka o české literatuře a časopis Česká osvěta vydával recenze nové literatury na knižních lístcích, které mohly být řazeny do katalogů knihoven. Ministerstvo školství a národní osvěty vyčlenilo částku přes jeden milion korun na zakoupení knih do knihoven, a tak mohlo být zakoupeno asi čtvrt milionu knih. Také některá nakladatelství poskytovala knihovnám knihy za sníženou cenu.
V roce 1926 se v Praze konal Mezinárodní sjezd knihovníků a přátel knihy a mezi zahraničními účastníky vzbudil referát Roberta Balaše o knihovnickém zákoně největší pozornost. Až do roku 1929 se činnost knihoven slibně vyvíjela, připravovaly se kroky k novele knihovnického zákona v oblastech prostorových podmínek, platu knihovníka a zajištění státního příspěvku finančně slabým obcím. Knihovny se staly samozřejmou součástí veřejného života a u veřejnosti se podařilo prosadit zájem o knihovny, četbu a knihy.
 
Význam prvního knihovnického zákona
I když se knihovnický zákon v době svého vzniku potýkal s nedostatky, byl na svou dobu velmi pokrokový a byl vzorem pro zahraničí. Období po válce a v prvních letech republiky nebylo snadné, a přesto se prosadily zákony pro vzdělávání lidu. Povinné zřizování knihoven, kvalitní knihovní fondy, práce s národnostními menšinami, přenosné knihovny a v neposlední řadě nesmírné úsilí a nadšení umožnily kvantitativní i kvalitativní rozvoj veřejných knihoven. Účinnost zákona se projevovala i v malých obcích a týkala se veškerého obyvatelstva.
Vnímejme první knihovnický zákon v širokých souvislostech vzniku samostatné Československé republiky jako vzácné dědictví a pevný základ pro další fungování knihoven a jejich význam pro společnost. Mnohé tehdy prosazované nebo plánované aktivity jsou totiž realizovány i v současných knihovnách.
 
Literatura:
BURGETOVÁ, Jarmila. K 90. výročí prvního knihovnického zákona. Knihovna plus [online]. 2009, č. 2 [cit. 2019-01-25]. ISSN 1801-5948. Dostupné z: http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus92/burget.htm
KUBÍČEK, Jaromír. Vznik Československa a prvního knihovnického zákona z roku 1919. Knihovna: knihovnická revue [online]. 2018, roč. 29, č. 2, s. 33-50 [cit. 2019-01-25]. ISSN 1801-3252. Dostupné také z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2018-2/recenzovane-prispevky/vznik-ceskoslovenska-a-prvniho-knihovnickeho-zakona-z-roku-1919
KUBÍČEK, Jaromír. Prameny k dějinám veřejných knihoven na Moravě a ve Slezsku do roku 1950. Brno, Moravská zemská knihovna, 2014. 207 s. ISBN 978-80-7051-201-2.
SOUČKOVÁ, Alena. Knihovnické paragrafy. U nás: knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje [online]. 2012, roč. 22, č. 1, s. 14-20 [cit. 2019-01-25]. ISSN 0862-9366. Dostupné také z: https://www.svkhk.cz/SVKHK/u-nas-pdf_archiv/20120110.pdf
 
Kontakt na autorku: alena.souckova@svkhk.cz

 
[1] Pozn.: texty tištěné kurzívou jsou převzaty z původních textů Sbírky zákonů a nařízení státu československého a dobových dokumentů.
[2] S celým textem knihovnického zákona a souvisejícími dokumenty se můžete seznámit na: https://ipk.nkp.cz/docs/legislativa/KnihovniZakon_1919.doc.




© 2000-2010 Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové · pujcovna@svkhk.cz · knihovna@svkhk.cz