Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
Photogallery On-line catalogue

K jubileu prvního knihovnického zákona

Autor: Alena Součková
Vyšlo 6/6/2019 v čísle Ročník 29 (2019), Číslo 2, v sekci Z dějin knihovnictví v našem kraji

Vznik samostatné Československé republiky 28. října 1918 je bezesporu významnou dějinnou událostí. Světová válka, která skončila až 11. listopadu, zanechala zkázu, hospodářský propad, nedostatek potravin… Rozpadá se rakousko-uherská monarchie a v nových nástupnických státech se státním zřízením stává republika. Prezident T. G. Masaryk přijíždí z amerického exilu a Národní shromáždění, které bylo ustaveno 13. listopadu 1918, jmenuje novou vládu. Bylo nutno provést zákonná opatření, která by uklidnila a stabilizovala poměry, vznikají nové organizace, úřady a instituce, které dříve sídlily ve Vídni. Zákony a vládní nařízení první republiky řešily především státoprávní a finanční otázky, volební právo, soudy, notářství, daně, ale prolínají se i do oblasti běžného života – trh s rybami, obchod ranými brambory, cena spotřebního cukru, fakultativní pohřbívání ohněm[1] apod. Zákonů bylo hodně, byly stručné a podpisem prezidenta nabývaly účinnosti.
Dne 7. února 1919 byl pod číslem 67 schválen zákon o organizaci lidových kurzů občanské výchovy. Ten stanovuje, aby v každém městě byly zřízeny sbory, které pořádají bezplatné vzdělávací kurzy pro obyvatelstvo na náklady jednotlivých míst, a že obce mají povinnost postarat se o vhodné prostory. Vzdělávání veškerého obyvatelstva, jeho organizovanost a jednotnost je jedním z podkladů pro přípravu zákona o knihovnách obecních.
 
Co předcházelo
Veřejné knihovny v českých zemích jsou spojeny s národním obrozením; existovaly knihovny v obcích, ve školách i spolcích. Z dochovaných statistik z počátku 20. století se uvádí 4 451 všeobecně přístupných knihoven a 2 130 spolkových knihoven přístupných jen jejich členům. Obcí bylo 3 243, ale situace se v různých částech země značně lišila, zvláště v územích s převahou německého obyvatelstva. Velmi složitá byla situace na Slovensku, kde převažoval maďarský jazyk, vzdělanost a kultura.
Snahy o prosazení knihovnického zákona na počátku 20. století podrobně popisuje doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc., v článku i publikaci uvedených v soupisu literatury na konci tohoto příspěvku.
Podklady poslance Karla Pippicha z roku 1901 a návrhy Ladislava Jana Živného z roku 1907 byly podrobné a dobře připravené, ale u poslanců neměly ohlas a obstrukcí německých poslanců se knihovnický zákon k projednání nedostal. Ještě následovala snaha v roce 1911, ale válečné události veškeré práce přerušily.
 
Ve stručnosti k paragrafům
Osobnostmi, které mají na knihovnickém zákonu největší zásluhu, jsou Ladislav Jan Živný a Jan Auerhan. Podklady se projednávaly na schůzi knihovního odboru Svazu osvětového v listopadu 1918 a schůze byla provázena živou diskusí, stejně jako jednání na poradním knihovním výboru tehdejšího Ministerstva školství a národní osvěty. Národnímu shromáždění návrh předložil ministr Gustav Habrman 16. května 1919; v důvodové zprávě například zmiňuje: „Nová doba, nové úkoly státní žádají, aby knihovny vyskytovaly se ve všech obcích, čehož lze docíliti jedině zákonem…“
Zákon o veřejných knihovnách obecních[2] č. 430 Sb. ze dne 22. července 1919 je podepsán prezidentem T. G. Masarykem, ministerským předsedou V. Tusarem a ministry A. Švehlou a G. Habrmanem. Zákon má 12 paragrafů – je jako ostatní zákony té doby stručný a má formu nařizovací (povinnost zřídit knihovnu, zajistit správné fungování a organizaci, práva a povinnosti knihovní rady, přesné určení nákladů na knihovnu ze strany obce, činnost knihovníka a jeho plat atd.).
„Na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány buďte veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu.“, říká úvodní paragraf.
Zákon stanovuje dobu, do kdy má být knihovna zřízena – u obcí, kde je škola, do jednoho roku, u menších obcí do 400 obyvatel je lhůta dvouletá.
Zákon řeší i náklady a udržování veřejné knihovny. Určuje, že každá obec bude tyto náklady hradit jako řádná obecní vydání. Náklady jsou určovány podle počtu obyvatelstva – od 30 haléřů do 1 koruny na každého obyvatele.
Zákon řeší otázku, kdo má knihovnu řídit – 4–8členná knihovní rada, kterou ustavuje obecní zastupitelstvo. Funkce člena rady je čestná a neplacená a trvá dva roky. Rada jmenuje knihovníka, rozhoduje o nákupu nových knih i o jejich vyřazování a ročně podává písemnou zprávu o činnosti.
Pamatováno je i na národnostní menšiny – buď samostatnou, nebo přenosnou knihovnou.
Podle § 3 „Úplně vybudovaná knihovna se skládá z půjčovny knih, čítárny časopisů a knihovny příruční“.
V obcích s více než 10 000 obyvateli je agendou knihovny pověřen knihovník, který má mít vyměřený plat, aby se mohl zcela věnovat tomuto povolání. V menších obcích je plat knihovníka stanoven dohodou.
 
Podrobnější vysvětlení ke knihovnickému zákonu
V návaznosti na knihovnický zákon bylo připraveno podrobné nařízení vlády Republiky československé číslo 607 ze dne 6. listopadu 1919, které v patnácti kapitolách a celkem v 61 článcích podává upřesňující výklady.
Například o přístupnosti knihovny: 30 týdnů ročně, a to v místech do 2 000 obyvatel jednou týdně, pro 2 000–3 000 obyvatel alespoň dvakrát týdně, pro 3 000–10 000 obyvatel alespoň čtyřikrát týdně a pro více než 10 000 obyvatel denně. „Hodiny výpůjční je stanoviti tak, aby vyhovovaly většině obyvatelstva a podporovaly oběh knih.“
„Veřejné knihovny půjčují četbu zpravidla bezplatně.“
Nařízení vlády řešilo i největší problémy fungování knihoven, a to vhodné prostory pro knihovny: „Obec poskytuje všem účelům veřejné knihovny vhodné místnosti, důstojně a účelně vybavené… Žádná část knihovny nesmí být dána do místnosti, v níž se čepují alkoholické nápoje, ani do soukromého bytu.“ A také roční přírůstek knih – protože „knihy byly nesnesitelně drahé,“ jak prohlásil poslanec, známý spisovatel Stanislav Kostka Neumann.
I knihovna v malé obci má mít při svém vzniku alespoň 50 vázaných svazků četby a každý rok pořizuje dalších 10 svazků.
Příruční knihovna má být přiměřená, každému přístupná. Má obsahovat Sbírku zákonů a nařízení Československé republiky, přiměřený naučný slovník vyhovující moderním potřebám a další praktické příručky, slovníky, zákoníky, učebnice, atlasy, díla týkající se poměrů místních a krajových, často požadované tiskopisy atd.
Na návrh knihovníka je vypracován a knihovní radou schválen knihovní řád, který například řeší vymáhání knih od čtenáře, poplatky z prodlení, případně náhradu ztracené knihy.
„Knihovníkem jest ustanoviti inteligentní osobu znalou literatury a správy knihovnické. Knihovník ani jeho pomocníci nemají býti stiženi chorobou sdělnou nebo vzbuzující ošklivost.“  Pro knihovny určené více než 10 000 obyvatelům je knihovníkem ten, kdo absolvoval alespoň střední školu a vykonal po jednoročním odborném studiu státní knihovnickou zkoušku. V menších knihovnách se vyžadovala měšťanská škola, odborný kurz a také státní knihovnická zkouška. Pro knihovnické vzdělání bude připraveno zvláštní nařízení.
„Knihovníkovi budiž za jeho práci stanovena odměna. Tato odměna nemůže mu býti odepřena, přesahuje-li pravidelná činnost v jeho knihovně tři hodiny týdně po 30 týdnů ročně.“ V knihovně určené pro  více než 5 000 obyvatel nesmí být odměna nižší než 500 korun ročně. V knihovnách určených pro více než 10 000 obyvatel je knihovník odborným obecním úředníkem s platem náležejícím odborným úředníkům a právem na řádný postup.
V každém kraji (župě) se na podnět ministerstva školství a národní osvěty zřídí ústřední knihovna, která například na vyžádání půjčuje veřejným knihovnám naučné knihy, nákladné příručky a knihy k rozhojnění fondů na dobu nejméně dvou měsíců.
 
Knihovnický zákon v praxi
Ministerstvo školství a národní osvěty ustanovilo poradní výbor pro lidové knihovnictví. Fungovali knihovničtí instruktoři.
Významnou pomocí byla Příručka pro veřejné knihovny od Jindřicha Hrozného a Roberta Balaše, která obsahovala zásady knihovnické práce – administrativu, vzorový knihovní řád, pokyny pro výpůjční proces, pravidla pro třídění knih. Příručka vyšla ve dvou verzích – pro malé a větší knihovny – a vyšla také slovensky, polsky, rusky a maďarsky.
Ministerstvo školství a národní osvěty od roku 1920 zpracovávalo statistické přehledy a výsledky činnosti veřejných knihoven publikovalo.
Při vzniku republiky se samozřejmě jednalo i o zřízení Národní knihovny se specifickými činnostmi a národním konzervačním fondem. Dosud fungující knihovna Národního muzea a Veřejná a universitní knihovna v Praze nesplňovaly všechny předpoklady a k ustavení Národní knihovny došlo až po dvaceti letech.
Bylo dbáno o skladbu fondu ve veřejných knihovnách. A tak v roce 1919 byl v nákladu 20 000 výtisků vydán Seznam knih do obecních knihoven – asi 1 000 titulů beletrie a naučné četby. Podle nabídkového seznamu si knihovny mohly tituly objednávat.
V pětiletých cyklech bylo sledováno, jak je knihovnický zákon dodržován. V roce 1924 bylo 10 426 činných knihoven – i v malých obcích – a zájem o knihovny byl velký.  Problémem však byl knihovní fond – většinou zastaralý, převzatý ze spolkových knihoven, a roční příspěvek od obce na nákup nových knih nedostačoval.
V roce 1925 ustavený Masarykův lidovýchovný ústav se stal pokračovatelem aktivit Svazu osvětového: vydal anotovaný seznam vybraných knih do všech knihoven. Vyšla příručka o české literatuře a časopis Česká osvěta vydával recenze nové literatury na knižních lístcích, které mohly být řazeny do katalogů knihoven. Ministerstvo školství a národní osvěty vyčlenilo částku přes jeden milion korun na zakoupení knih do knihoven, a tak mohlo být zakoupeno asi čtvrt milionu knih. Také některá nakladatelství poskytovala knihovnám knihy za sníženou cenu.
V roce 1926 se v Praze konal Mezinárodní sjezd knihovníků a přátel knihy a mezi zahraničními účastníky vzbudil referát Roberta Balaše o knihovnickém zákoně největší pozornost. Až do roku 1929 se činnost knihoven slibně vyvíjela, připravovaly se kroky k novele knihovnického zákona v oblastech prostorových podmínek, platu knihovníka a zajištění státního příspěvku finančně slabým obcím. Knihovny se staly samozřejmou součástí veřejného života a u veřejnosti se podařilo prosadit zájem o knihovny, četbu a knihy.
 
Význam prvního knihovnického zákona
I když se knihovnický zákon v době svého vzniku potýkal s nedostatky, byl na svou dobu velmi pokrokový a byl vzorem pro zahraničí. Období po válce a v prvních letech republiky nebylo snadné, a přesto se prosadily zákony pro vzdělávání lidu. Povinné zřizování knihoven, kvalitní knihovní fondy, práce s národnostními menšinami, přenosné knihovny a v neposlední řadě nesmírné úsilí a nadšení umožnily kvantitativní i kvalitativní rozvoj veřejných knihoven. Účinnost zákona se projevovala i v malých obcích a týkala se veškerého obyvatelstva.
Vnímejme první knihovnický zákon v širokých souvislostech vzniku samostatné Československé republiky jako vzácné dědictví a pevný základ pro další fungování knihoven a jejich význam pro společnost. Mnohé tehdy prosazované nebo plánované aktivity jsou totiž realizovány i v současných knihovnách.
 
Literatura:
BURGETOVÁ, Jarmila. K 90. výročí prvního knihovnického zákona. Knihovna plus [online]. 2009, č. 2 [cit. 2019-01-25]. ISSN 1801-5948. Dostupné z: http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus92/burget.htm
KUBÍČEK, Jaromír. Vznik Československa a prvního knihovnického zákona z roku 1919. Knihovna: knihovnická revue [online]. 2018, roč. 29, č. 2, s. 33-50 [cit. 2019-01-25]. ISSN 1801-3252. Dostupné také z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2018-2/recenzovane-prispevky/vznik-ceskoslovenska-a-prvniho-knihovnickeho-zakona-z-roku-1919
KUBÍČEK, Jaromír. Prameny k dějinám veřejných knihoven na Moravě a ve Slezsku do roku 1950. Brno, Moravská zemská knihovna, 2014. 207 s. ISBN 978-80-7051-201-2.
SOUČKOVÁ, Alena. Knihovnické paragrafy. U nás: knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje [online]. 2012, roč. 22, č. 1, s. 14-20 [cit. 2019-01-25]. ISSN 0862-9366. Dostupné také z: https://www.svkhk.cz/SVKHK/u-nas-pdf_archiv/20120110.pdf
 
Kontakt na autorku: alena.souckova@svkhk.cz

 
[1] Pozn.: texty tištěné kurzívou jsou převzaty z původních textů Sbírky zákonů a nařízení státu československého a dobových dokumentů.
[2] S celým textem knihovnického zákona a souvisejícími dokumenty se můžete seznámit na: https://ipk.nkp.cz/docs/legislativa/KnihovniZakon_1919.doc.

verze pro tisk · PDF verze