Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
Photogallery On-line catalogue

Na co učitelé slyší aneb Základní školská terminologie

Autor: Vanda Vaníčková
Vyšlo 3/14/2019 v čísle Ročník 29 (2019), Číslo 1, v sekci Naše téma

2019-KNIHOVNY-A-SKOLY-1-pruhledne.png
Když si lidé navzájem nerozumějí, nevěstí to nic dobrého. To známe nejen jako poselství ze starozákonní babylonské věže, ale i jako každodenní realitu. Jednou z příčin chybějícího porozumění může být, že o něj jedna či druhá strana nestojí. Jak ale předznamenává letošní knihovnická kampaň, tento problém se knihoven netýká. Ty školám chtějí nejen rozumět, ale být i rovnocenným partnerem ve vzdělávání. Pojďme tedy sjednotit jazyky.
 
Veselejší a záživnější článek by jistě byl, pokud by se představoval školní slang neboli mluva příslušné profesní či (zde nedobrovolné) zájmové skupiny škola. Dostat bůro, enko ze zemplu, mít maturu v paži a hákovat to. Knihovníci by si (bohužel) měli spíše osvojit odbornou terminologii vztaženou ke vzdělávání a jeho uspořádání. Mezi stěžejní pojmy patří:[1]

  • Rámcové vzdělávací programy (RVP) reprezentují státní úroveň vzdělávání. Jedná se o soustavu programů, které vymezují závazné výstupy od předškolního až po středoškolské vzdělávání. RVP definují očekávanou úroveň znalostí, dovedností a postojů u absolventů daných stupňů škol a oborů. Autorem většiny RVP je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, RVP pro odborné školy vytvořil Národní ústav odborného vzdělávání. Pro knihovníky je pravděpodobně nejužitečnější Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání a Rámcový vzdělávací program pro gymnázia.
  • Školní vzdělávací program (ŠVP) představuje druhý stupeň kurikula, a to školní úroveň vzdělávání. ŠVP je povinný dokument, který zpracovává každá škola. Kromě identifikačních údajů a uspořádání učiva (co se kdy učí, s jakým výsledkem a pomocí jakých metod) slouží ŠVP k tomu, aby se škola nějak profilovala a odlišila se od škol ostatních. V praxi se například školy zaměřují na posílenou výuku vybraných předmětů, odkaz na významného rodáka obce, absolventa školy aj.
  • Klíčové kompetence (vymezeny v RVP) jsou do českého vzdělávání zařazeny v kontextu celoevropského trendu rostoucího významu celoživotního učení. Popisují určitý soubor vědomostí, dovedností a postojů, které jsou významné pro každého žáka v běžném životě. Nejde tedy o konkrétní učivo, ale spíše o strategie, jak se uplatnit ve společnosti. Na základní škole se jedná o kompetenci: k učení; řešení problémů; komunikativní; sociální a personální; občanskou; pracovní.
  • Průřezová témata (vymezena v RVP) figurují obdobně jako klíčové kompetence nad veškerým učivem a jsou definována pro celou dobu vzdělávání na daném stupni školy. Pro základní vzdělávání se jedná o témata: Osobnostní a sociální výchova; Výchova demokratického občana; Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech; Multikulturní výchova; Environmentální výchova a Mediální výchova. Průřezová témata mohou být vyučována jako samostatný předmět, obvykle ale bývají včleněna do některého z klasických vyučovacích předmětů nebo realizována formou projektů.
 
  • Před začátkem každé (nejen) výchovně-vzdělávací činnosti by si měl být knihovník vědom cílů, které daná činnost má. Výukové cíle lze členit podle různých klasifikací, základem však je rozdělení na cíle kognitivní (osvojování znalostí), psychomotorické (procvičení dovedností) a afektivní (formování postojů, hodnot).
  • Bloomova taxonomie výukových cílů je jednou z klasifikací, patří však mezi tradičně užívané nejen v teorii, ale i praxi. Pracuje se šesti úrovněmi cílů, k nimž náležejí určitá aktivní slovesa popisující onen cíl. Cíle jsou systematické, dosažení jednoho navazuje na dosažení předchozího. Kategorie a příklady sloves: zapamatování (žák definuje, popíše); pochopení (dokáže, objasní); aplikace (diskutuje, navrhne); analýza (provede rozbor, rozliší); syntéza (klasifikuje, shrne); hodnocení (argumentuje, zhodnotí).[2]
Pro fajnšmekry ještě upozorním na dva dokumenty, ze kterých „vše“ víceméně vychází. Tzv. školský zákon (zákon č. 561/2004 Sb.)[3] je legislativní povahy, Bílá kniha,[4] sepsaná na konci 90. let, představuje ideový dokument vizí českého vzdělávání.
 
Cestou, kterou by se měli knihovníci dát, rozhodně nemyslím panáčkování přecházející do salt vzad podle učitelského pískání. Druhým extrémem však je uzavřít se a lpět na zažitých postupech – můj dům, můj hrad, moje knihovna. Ideální je zlatá střední cesta – seznámit se se základními věcmi (viz výše) a zkusit podle nich upravit nabízené programy pro žáky. Respektive jejich popis, obsah mívají knihovny většinou vyladěný. Právě formální stránka je při prvním kontaktu oním jazýčkem na vahách knihovnické nabídky a školní poptávky. Začne spolupráce, či nezačne?
 
Kontakt na autorku: vandav@seznam.cz
 
[1] Podrobnější informace viz přímo jednotlivé rámcové vzdělávací programy nebo školní vzdělávací programy. Níže uvedené pojmy jsou popsány dle: Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [online]. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, 2016 [cit. 2019-01-07]. Dostupné z: http://www.nuv.cz/uploads/RVP_ZV_2016.pdf
[2] Bloomova taxonomie výukových cílů. Wiki Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity [online]. Brno, [2006] [cit. 2019-01-07]. Dostupné z: https://wiki.ped.muni.cz/index.php?title=Bloomova_taxonomie_v%C3%BDukov%C3%BDch_c%C3%ADl%C5%AF
[3] Školský zákon. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha, c2013-2019 [cit. 2019-01-07]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty-3/skolsky-zakon
[4] Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: Bílá kniha. Praha: Tauris, 2001. ISBN 80-211-0372-8.

verze pro tisk · PDF verze